Příští rok to bude 15 let od vstupu do EU a slibovaný blahobyt se nekoná. Farmáři stále chodí v holinkách. Veškerý čas tráví na poli, aby i přes nespočet regulací vůbec něco vydělali. Přibylo nám exekucí, přibylo občanů pod hranicí chudoby, přibylo administrativní zátěže a zejména pak arogance přebujelých úřadů, které silou prosazují plošná omezení běžných lidí.

Nicméně jsme asi nikdo neočekávali, že vše půjde hladce a že za ten všemi medii podstrojovaný blahobyt, který je připraven jen pro nás, nebudeme muset nic obětovat. Museli jsme a musíme. Svobodu a suverenitu, kterou jsme si v duchu odkazu T. G. Masaryka opět v roce 1989 vybojovali zpět.

Dokonce ani dílčí ztráta suverenity nemusí být negativní, jestliže ji jsme schopni vyvážit nějakými benefity. Ten hlavní benefit, který nám byl ze strany našich tehdejších politiků i celé EU slibován, byl velmi lákavý. Bylo jím srovnání životní úrovně každého z nás s životní úrovní obyvatel vyspělých států unie, jako jsou Německo nebo Rakousko.

Položil jsem si tedy otázku, zda k tomuto srovnání úrovní došlo, nebo dochází a o výsledek svého zjištění bych se rád podělil.

Ztráta suverenity v řízení vlastního státu není otázkou emotivní ale zcela reálnou. Podle ověřitelných údajů naše Poslanecká sněmovna v roce 2017 schválila 52 % zákonů povinně na základě implementačního nařízení EK nebo EP. V roce 2018 už to bylo 56 %. Tzn. že tendence je rostoucí a už i nadpoloviční, což považuji za smutné a alarmující vzhledem k tomu, že EK není dokonce ani volený orgán obyvateli EU a už vůbec ne ČR a v EP nás reprezentuje 21 poslanců ze 751, takže ve prospěch ČR nejsou schopni prosadit jediný legislativní krok prostou většinou vlastních politiků.

Obchod, který Češi přijali v referendu, kterého se účastnilo jen necelých 56 % obyvatel, se uskutečnil jen z té části, která je pro naše občany ta méně výhodná. Což nevede ke srovnávání životní úrovně členských států, ale naopak k neustálému vzdalování se těm vyspělým a k rostoucímu zadlužovaní se státu i prostých lidí:

1. Zadlužení domácností od vstupu do EU stouplo o 388 % [1] zatímco medián mzdy pouze o 53 % [2] a životní minimum o 44 % [3].
2. Státní dluh nám od vstupu do EU stoupl o 174 % [4], ale HDP jen o 64 % [5].

Takže co nám tedy EU přinesla, když dluhy státu i domácností rostou rychleji než příjmy? Obětovali jsme naši suverenitu tomu, abychom nikdy země jako Německo, Rakousko atd. nedohnali? Protože např. v Německu za stejné období vzrostla průměrná mzda o 125 % [6] a u nás jen o 53 %. Zatímco Německo prosperuje, lidé vydělávají více a více a stát hospodaří s přebytky, my se jim jen vzdalujeme a zadlužujeme se jako stát i jako domácnosti.

[1] Celkové zadlužení domácností: 313 mld. Kč v roce 2004, 1 529 mld. Kč v roce 2017
[2] Medián mzdy dělí soubor hodnot na dvě stejně velké části, přičemž platí, že nejméně 50 % hodnot je menších než medián a 50 % hodnot je větší než medián. Základní výhodou mediánu jako statistického ukazatele je fakt, že není ovlivněn extrémními hodnotami, tudíž o mzdách ve společnosti vypovídá daleko přesněji, než aritmetický průměr, tedy průměrná mzda. V roce 2004 činil medián měsíční mzdy 16 707,- Kč a v roce 2017 … 25 674 Kč.
[3] V roce 2005 činilo 2 360 Kč a v roce 2017 … 3 410 Kč.
[4] Hodnota roku 2004 … 593 mld. Kč, hodnota roku 2017 … 1 625 mld. Kč.
[5] Jednoduše řečeno každoroční přírůstek bohatství státu, jeho hodnota v roce 2004 činila 3 058 mld. Kč a v roce 2018 se předpokládá 5 033 mld. Kč.
[6] V Německu v roce 2004 … 20 294 EUR za rok, v roce 2017 … 45 708 EUR za rok.