Převzato z webu Parlamentní listy.

27. 8. 2018 | Ing. Jan Skalický

Mezi uživateli zbraní koluje informace, že se Evropská komise chystá opět přitvrdit zbrojní legislativu. Máte o tom nějaké informace?

Evropská komise připravuje vydání přímo vykonatelného nařízení, které by mělo stanovit technické podmínky pro expanzní palné zbraně. Jde o výrobky, z nichž nelze střílet ostrý projektil. Občané je znají jako plynovky. Vydání tohoto nařízení Komise se očekává v nejbližších době. Jeho příprava má významné zpoždění, ale zatím nikdo přesně neví, co eurokraté v Bruselu opět vymyslí.

Dále, při schválení novely směrnice v roce 2017, která je lidově označována jako odzbrojovací směrnice, si Evropská komise nechala Evropským parlamentem a Radou schválit dvouletý interval přezkumu. Tato lhůta vyprší v březnu 2019. Takže zanedlouho také uvidíme, jaké hrůzy z nich zase vypadnou. Zatím k jejich záměrům nejsou známé žádné podrobnosti. S odbornou veřejností o tom Komise zatím ještě nejednala.

Mezi laickou veřejnost „prosákla“ informace, že Komise bude chtít rozšířit zákazy i na nesmrtící zbraně, které používají slzotvornou nebo nervově utlumující munici – tzv. „plynové pistole“, které jsou velmi oblíbené jako sebeobranný prostředek žen. Znáte nějaké detaily?

To je právě ono, o čem mluvíme. Zatím přesně nevíme, jak budou nastaveny technické požadavky, které určí, jaké zbraně budou moci na trhu zůstat a které budou muset z evropského trhu zmizet.

Nejvíce problematické na celém návrhu je to, že o něm nebudou členské státy rozhodovat. Nebude žádné hlasování ani v Radě, ani v europarlamentu. Bude to přímo vykonatelné nařízení, které vydá sama Komise.

Takový tvrdý diktát. Našeho trhu a našich výrobců, prodejců i uživatelů se to samozřejmě tvrdě dotkne – bez toho, aniž by byl jediný český volený politik vůbec dotázán na souhlas.

Některé členské státy zakazují už dnes volné držení a nošení těchto druhů zbraní. Například v Německu je k tomu nutné mít tzv. „kleine Waffenpass“, neboli malý zbrojní průkaz. I tento druh zbraní je tam evidován a není možné si je volně pořizovat a nosit je.

Je z ústavněprávního hlediska vůbec přípustné, aby Komise prováděcím technickým předpisem zakázala na společném trhu další typ výrobků – nad rámec zákazů a omezení stanovených ve směrnici, kterou schvalovaly členské státy a europarlament? Nelze to nějak napadnout?

Obávám se, že nikoli. Toto zmocnění bylo Komisi schváleno v rámci směrnice. Ta neměla být nikdy schválena. Ona založila nejen na tento právní problém. Z procedurálního hlediska podle evropského práva toto rozšíření zákazů napadnutelné není.

Základní chyba se ale stala už schválením Lisabonské smlouvy, kterou já označuji jako Lisabonský diktát. U politiků, kteří nás tímto způsobem zaprodali, je třeba hledat jejich odpovědnost.

Je třeba hledat cestu, jak vrátit EU do podoby, v níž byla před Lisabonským diktátem. Nebo hledat způsob, jak se z ní vyvázat.

Co by se stalo, kdyby ČR na svém území nezajistila dodržování tohoto nového zákazu? Jak je EU schopna vymáhat dodržování tohoto prováděcího předpisu na našem území?

Pomocí finančních sankcí. Evropská komise by nás žalovala u Evropského soudního dvora. A ten by nás mohl odsoudit k pokutám. Bohužel nikoli jen k nějaké jednorázové pokutě. K ní by nám mohli přidat i penále za každý den nebo měsíc, kdy by u nás tento evropský předpis nebyl implementován. Je to takové „dodanění“ státu za to, že si na svém území dovolí prosazovat vlastní legislativu.

Pokud bychom se jako suverénní stát chovali ve více případech současně, tak by to náš státní rozpočet mohlo přivést až k bankrotu.

Obvyklá perioda přezkumu evropských předpisů a předkládání návrhů jejich novel je 5 let. Lhůta 2 roky vyprší jen velmi krátce po lhůtě pro transpozici směrnice do národních zákonů, která je 18 měsíců. Proč je lhůta na přezkoumání dopadů fungování směrnice tak krátká? Lze vůbec za 6 měsíců udělat nějaké relevantní závěry dopadů regulace?

Velmi problematické – pokud vůbec nějaké. Žádné oficiální zdůvodnění tak neobvykle krátké lhůty neexistuje. Osobně jsem však přesvědčen, že jde o součást agendy odzbrojení občanů EU, která je nyní ve strukturách EU velmi silně prosazována.

Proto lze asi čekat, že v dalším kole přijde snaha opět „utahovat šrouby“ regulace. Neobvykle krátká lhůta je asi proto, že se Brusel snaží Evropany odzbrojit co nejrychleji.

Jaké novinky se připravují v české legislativě?

Českou odbornou veřejností nyní asi nejvíce hýbe návrh nařízení vlády o technickém provedení některých zbraní, který dalo Ministerstvo vnitra do vnějšího připomínkového řízení. Návrh je samozřejmě vázán na to, co se v EU odehrálo loni v rámci směrnice a co je nyní přenášeno na české podnikatele a výrobce v rámci národního práva.

Můžete vysvětlit, o co konkrétně jde?

Vláda se především snaží řešit problém, který vznikl v důsledku vydání Nařízení Komise 2015/2403 o znehodnocování palných zbraní. My jsme do té doby měli vlastní velmi kvalitní „znehodnocovací“ vyhlášku č. 371/2002 Sb., která garantovala, že zbraně, které byly znehodnoceny u nás, byly znehodnoceny dobře a bezpečně. Ke každé takové zbrani byly vedeny řádné doklady a znehodnocená zbraň nebyla snadno repasovatelná na opět funkční ostrou zbraň.

Evropská komise své znehodnocovací nařízení – samozřejmě, jak je u ní zvykem – vydala formou diktátu přímo použitelného nařízení, o němž s nikým nediskutovala. Ani s odbornou veřejností, ani s členskými státy. Ale bohužel vydala předpis, který je paskvilem.

Její předpis vůbec neřeší znehodnocování střeliva a munice. Ani výrobu řezů zbraní a střeliva. Řezy jsou přitom velmi důležité jako výukové pomůcky. Při přípravě ke zkoušce k získání zbrojního průkazu, nebo jiné střelecké nebo výrobní kvalifikace, výuka zahrnuje ukázky funkčnosti právě na řezech zbraní a munice. Proto, aby frekventant příslušného kurzu pochopil, jak zbraň uvnitř funguje a z čeho se skládá střelivo.

Naše Ministerstvo vnitra sice disponuje týmem kvalifikovaných odborníků na problematiku zbraní a střeliva, ale tito lidé mají plné ruce práce se „zalepováním děr“ v české legislativě po každém „bombardování“ našeho práva novými evropskými předpisy, tak aby naše právo bylo i poté ještě funkční.

Třeba proto vzniklo nařízení vlády č. 219/2017 Sb., o znehodnocování, které je jakýmsi kompilátem přímo vykonatelného Nařízení Komise, jehož ustanovení jsou doplněna právní úpravou všech problémů, na něž Komise zapomněla. Třeba právě kvůli tomu, že v Bruselu nevědí, že ve školách se musí něco učit a jsou k tomu třeba i pomůcky.

V současné době připravované nařízení vlády do legislativy vnáší další formality týkající se procesu znehodnocování zbraní. Jde např. o podobu průkazu znehodnocené zbraně tak, aby odpovídal i požadavkům EU.

Tento problém je další ukázkou neúčinnosti a v podstatě škodlivosti snah Bruselu v oblasti regulace zbraní a střeliva. To, co jsme měli dobře vyřešeno jedinou naší funkční vyhláškou, nyní opakovaně řešíme několika právními předpisy. A jejich hlavním účelem je zalepit legislativní díry, které vznikly v důsledku vydání špatného evropského přímo použitelného předpisu. Na národní úrovni musí být zbytečně vynaloženo obrovské úsilí na to, aby naše právo bylo aspoň stejně tak funkční, jako před bruselským legislativním bombardováním.

Mezi uživateli zbraní koluje informace, že se vláda cestou připravovaného nařízení vlády snaží zakázat zbraně označované lidově jako „flobertky“, které jsou k nám dováženy ze Slovenska. Co je na tom pravdy?

Samostatnou částí připravovaného nařízení vlády je i řešení problému jednoho unijního státu, který si více méně dělá, co chce, a všichni jsou na něj krátcí. Problém začal výrobou zbraní, které byly v místě výroby nesprávně deklarovány jako expanzní. Po celé Evropě pak byly tyto zbraně zadržovány policií poté, kdy byly celkem snadno přestavěny na zbraně schopné střílet ostrými náboji. Vyvrcholilo to případem střelby v redakci časopisu Charlie Hebdo, kde jedna ze zbraní od tohoto problematického výrobce sehrála svoji smutnou roli, kterou viděl celý svět.

Tento členský stát měl tehdy z aféry obrovskou ostudu. Jenže výrobní aktivity této firmy fungují dále. Je těžké říci, jestli je to v důsledku neschopnosti, nedbalosti, nebo třeba i korupce nebo jiných kriminálních aktivit. Poté, kdy se EU začala zajímat o problematiku přestaveb ostrých zbraní na expanzní a novelou směrnice de facto tento postup zakázala, místo toho, aby řešila s konkrétním členským státem konkrétní exces, se aktivita této firmy přesunula do výroby zbraní na náboj Flobert.

Když byl u nás tvořen zákon o zbraních a střelivu, tak nikoho nenapadlo, že by se v prostoru střední Evropy našel někdo tak opovážlivý, aby uváděl na trh výrobek, který je oficiálně prodáván jako zbraň na náboje Flobert, a přitom šlo o produkt, který je snadno a rychle předělatelný na klasickou smrtící zbraň střílející ostré náboje.

Náš zákon zná u volně prodejných zbraní typu Flobert omezení pouze ve formě kinetické energie u ústí hlavně na maximální hodnotě 7,5 Joulu. Pro srovnání u volně prodejných vzduchovek je povolená hodnota 16 Joulů. Jiná technická omezení pro volně prodejné flobertky náš zákon zatím nemá. V našich končinách si zatím nikdo nedovolil vyrábět a uvádět na trh volně prodejné zbraně, které jsou snadno upravitelné na smrtící zbraň. Chyba je jednoznačně u státních orgánů členského státu, který povolil uvedení tohoto výrobku na trh jako zbraně volně prodejné. Kdyby EU normálně fungovala, tak bychom se s tímto problémem asi nikdy nesetkali. Prostřednictvím společného trhu se však tyto zbraně nyní šíří i k nám.

Ministerstvo vnitra se tento problém snaží řešit cestou připravovaného nařízení vlády. Do budoucna je chce přeřadit do kategorie zakázaných zbraní. Což je legitimní snaha, která by v rámci zajištění bezpečnosti v ČR měla uspět. Mělo by to pomoci Policii ČR v odhalování trestné činnosti související s nedovoleným ozbrojováním.

Legislativní řešení je podobné jako v případě expanzních zbraní, které smějí být uváděny na trh jako volně prodejné pouze tehdy, pokud splňují technické požadavky stanovené vyhláškou o dovoleném výrobním provedení. Připravovaným nařízením vlády by měla být stanovena povolená výrobní provedení zbraní typu Flobert tak, aby nebyly použitelné pro přestavbu na smrtící zbraně.

Má vláda v zákoně dostatečné zmocnění k vydání takového prováděcího technického přepisu? Nemůže to být posléze napadeno u Ústavního soudu?

Domnívám se, že zákonné zmocnění je dostatečné. Zákon o zbraních a střelivu umožňuje vládě stanovit povolená výrobní provedení zbraní. Příkladem jsou právě expanzní zbraně, k nimž taková vyhláška existuje. V době tvorby zákona o zbraních a střelivu na našem území operovaly cizojazyčné organizované zločinecké skupiny, které téměř manufakturně vyráběly zbraně tak, že jejich členové přestavovali volně prodejné expanzní zbraně na zbraně určené pro použití ostrého střeliva. Hodnota těchto zbraní z pohledu funkčnosti nebyla vysoká, zpravidla po pár výstřelech zkolabovaly. V reakci na to vznikla vyhláška 370/2002 Sb., o dovoleném výrobním provedení plynové expanzní zbraně a střeliva. A právě tato vyhláška chránila občany v naší zemi před první vlnou výrobků té problematické firmy z jiného členského státu EU, o níž jsme mluvili, která vyráběla zbraně deklarované jako expanzní, ale které bylo možné snadno přestavět na ostré náboje. U nás byly tyto zbraně nelegální od začátku. ÚOOZ se pak v rámci akce Mars snažil vypátrat všechny zbraně, které si lidé k nám dovezli ze zahraničí. Následně na to pak byly a jsou dodnes tyto zbraně zajišťovány jako nelegální zbraně. Náš zákon považuje expanzní zbraně, které neodpovídají povolenému výrobnímu provedení za zbraně kategorie A – tedy za zakázané zbraně. Zákon je v tomto ohledu velmi přísný. A umožňuje na tyto problémy rychle reagovat a právně dokonale je řešit.

Zakrátko vyprší lhůta pro transpozici tzv. evropské odzbrojovací směrnice. V jakém stavu je novelizace našeho zákona o zbraních a střelivu? A jak bude po transpoziční novele asi vypadat?

Část transpozičních povinností se vláda pokouší řešit už cestou nařízení vlády, o němž jsem hovořil. Jde o problematiku expanzních zbraní. Konkrétně o konverzi starých ostrých zbraní na expanzní zbraně. Naše vyhláška umožňovala výrobu expanzních zbraní jejich přestavbou z původních smrtících zbraní. Tyto zbraně ale byly po přestavbě na expanzní zbraně podrobovány tvrdým zkouškám v Českém ústavu pro zkoušení zbraní a střeliva. A na trh byly pouštěny jako zbraně kategorie D, které občané mohou volně nabývat pouze v případě, pokud byly shledány, že jsou v pořádku a že jejich přestavba na ostrou zbraň je velmi obtížná nebo téměř nemožná.

Po excesu s výrobou expanzních zbraní snadno přestavitelných na ostré náboje v jednom z členských států, který vyústil až v hromadou vraždu členů redakce Charlie Hebdo, se EU odmítla zabývat příčinami, které tento exces umožnily. Místo toho Komise předložila novelu směrnice 91/477/EHS, kam byla do příloh zakotvena podmínka, podle níž expanzní zbraň, která je vyrobena z ostré zbraně kategorie A – samočinné zbraně, nebo B – samonabíjecí zbraně, stejně jako ostatní například lovecké zbraně, zůstává i po přestavbě na expanzní zbraň zařazena v kategorii, v níž byla před přestavbou. To znamená, že ji nelze koupit bez zbrojního průkazu a nelze se k ní chovat jako ke zbrani kategorie D. Například z pohledu jejího přechovávání, kdy musí být uskladněny v trezoru, nebo podmínek pro jejich přepravu.

To samozřejmě nejvíce poškodí členy spolků vojenské historie. Tyto spolky provozují činnost nacházející se na předělu mezi zájmovou činností a uměním. Provádějí například rekonstrukce různých bitev, kde jejich členové předvádějí a připomínají občanům části naší historie a používají k tomu mimo jiné i expanzní zbraně, které byly pro tento účel vyrobeny.

V budoucnu se tento jejich koníček velmi prodraží, protože zbraně, které používají už nebudou moci být vyráběny ze starých použitých ostrých zbraní, ale bude to muset být úplně nový výrobek. Taková zbraň ovšem bude i pětkrát dražší.

Připravované nařízení vlády zakotvuje v části týkající se dovolených výrobních provedení expanzních zbraní to, že už nebudou moci být vyráběny přestavbou starých zbraní kategorií A, B a C. Přesně tak, jak nám to nařizuje novela evropské směrnice.

Členové spolků vojenské historie jsou často najímáni při točení historických filmů. Tyto subdodávky komparsu při výrobě filmů u nás tvoří roční obraty v řádu miliard. Nezpůsobí směrnice jejich úplnou likvidaci nebo ztrátu konkurenceschopnosti na světovém trhu dodávek pro filmaře?

V řadě evropských zemí už je tato branže z provozu vyřazena úplně. Když se pojedete podívat na rekonstrukci historické bitvy do Německa, tak tam herci běhají s maketami zbraní vyřezanými ze dřeva. Zvukový doprovod jim k tomu dělají reproduktory. To si samozřejmě žádný výrobce velkofilmu nenajme.

My jsme v této oblasti jedním z posledních ostrovů normálnosti v Evropě. Což našim členům historických spolků dává možnost si při účinkování ve filmech přivydělat na fungování svého koníčka, který nám připomíná naši historii. Tuto normálnost se nám ale EU snaží odbourat či alespoň narušit.

A jak to bude po novele vypadat u ostrých zbraní?

Ty mají být řešeny v rámci novely zákona o zbraních a střelivu, který byl do Sněmovny předložen jako tisk 92. Jeho projednávání bylo na jaře vyřazeno z programu schůze Poslanecké sněmovny.

V rámci této novely by do našeho zákona mělo být vloženo směrnicí vynucené omezení samonabíjecích zbraní. Měla by vzniknout nová kategorie zbraní A1, což by měly být zbraně směrnicí nově zakázané. Jde o samonabíjecí zbraně vzniklé přestavbou ze samočinných zbraní, nebo zbraně, které mají podle směrnice tzv. nadlimitní zásobníky. U krátkých zbraní je limit 20 nábojů a u dlouhých zbraní 10 nábojů. A též zbraně, které mají sklopnou pažbu, které jsou po jejím sklopení kratší než 60 cm. U nás s těmito zbraněmi nikdy nebyl žádný problém. Ale kvůli evropské směrnici budou tyto zbraně nově zakázané.

Je logické, že se proti tomu řada našich občanů postavila. Co se mi však těžko chápe, je, že jeden politik řekne, že nebudeme implementovat směrnici. Že se na směrnici prostě vykašleme. Ale další politik té samé strany o několik měsíců později říká, že jsme pevnou součástí EU. To mi připadá jako schizofrenie.

Ve chvíli, kdy jsme přijali Lisabonský diktát, tak jsme uzavřeli mezinárodní smlouvu. Mezinárodní smlouva je součástí našeho práva. A je-li ČR právním státem, tak je povinna implementovat závazky z této mezinárodní smlouvy vzniklé. Což je třeba právě odzbrojovací směrnice, která vznikla v důsledku Lisabonské smlouvy. Jestliže ČR implementovat směrnici nechce, tak jí zbývá jediná možnost. Odejít z EU. Nejde pochopitelně vůbec jen o zbraně. Vzpomeňme na šílenství a náklady kolem GDPR.

Naši politici samozřejmě mohou navrhnout změnu Smlouvy o fungování EU. Ale všichni víme, jak by to dopadlo. Ostatní by se nám vysmáli.

Proč je projednávání novely pozastaveno? Bude se návrh podle not nové vlády a nového ministra vnitra nějak přepracovávat?

Oficiálním důvodem pozastavení projednávání je čekání na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci žaloby ČR na protiprávnost schválení směrnice. Protože soud nepovolil odklad vykonatelnosti směrnice, dostáváme se do určitého rizika finančního postihu za nesplnění termínu včasné implementace, když lhůta vyprší již letos v září. Kdyby však Evropský soudní dvůr dal ve věci žaloby České republiky na novelu směrnice za pravdu, mohla by Poslanecká sněmovna tisk 92 zamítnout. Náš současný zákon 1119/2002 Sb. by mohl platit v dnešním znění a nic by se nedělo.

Co se stane se zbraněmi, které si dříve občané pořídili legálně, ale směrnice, a tudíž i náš zákon je pak zakáží? Bude je stát vyvlastňovat?

Návrh novely obsahuje ustanovení, podle něhož budou moci nadále držet zbraně nově zakazované ti občané, kteří je legálně drželi k 13. červnu 2017. Jejich práva, která legálně získali, tedy nebudou nijak zpochybňována. Toto ustanovení vychází z textu novely směrnice o tak zvaném „grandfatheringu“.

A co bude se zbraněmi, které mají být podle směrnice nově zakázané, ale nyní jsou stále ještě v legálním prodeji? Bude je muset později po schválení zákona odevzdat občan, který si je koupí třeba zítra – což je ale stále ještě před nabytím účinnosti novely českého zákona?

Podle toho, jak je to navrženo v tisku 92, nikoli. Občané, kteří si před schválením novely zákona legálně pořídí zbraně, které podle novely budou nově považovány za zakázané, budou považováni za jejich oprávněné držitele po dobu platnosti jejich zbrojního průkazu. Poté, kdy jim bude platnost zbrojního průkazu končit, tak budou mít právo požádat si o udělení výjimky k držení těchto zbraní. Novela je dokonce zbavuje povinnosti placení správního poplatku při podání žádosti o tuto výjimku.

Nemělo by tedy hrozit nějaké znárodňování zbraní?

Podle návrhu novely, tak jak byl předložen Parlamentu v tisku 92, se s ničím takovým nepočítá. Na rozdíl od EU pracují na našem Ministerstvu vnitra na úseku zbraní a střeliva odborníci. Jsou poučeni vývojem ve Velké Británii, kde po velké zbraňové restrikci exponenciálně vzrostl počet násilných trestných činů.

Jak má tento problém upraveno připravované nařízení vlády? U starých flobertek a expanzních zbraní bude nějaký povinný státní výkup?

Nic takového. Návrh je po odborné právní stránce velmi dobře připraven. Neobsahuje žádná retroaktivní opatření. Nová úprava se bude týkat zbraní nově vyrobených a nově uvedených na trh po nabytí jeho účinnosti. Žádný výkup tedy nebude potřeba.

Před rokem se mezi politiky hovořilo o tom, že by měl vzniknout nový zákon o branných spolcích, který by měl umožnit i držení těch nově zakazovaných zbraní. Jak to s ním je nyní?

Novela zákona, která je nyní ve Sněmovně, je dočasné řešení. Jejím cílem je jen rychlá implementace směrnice, aby nám nehrozily pokuty od Soudního dvora. Časem by ji měl nahradit úplně nový zákon. Z něj by podle záměrů Ministerstva vnitra měla úplně vypadnout problematika munice. Důvod pro to je, že držitelů zbraní je více než 300 tisíc, zatímco firem, které nakládají s municí, je 25. Není nutné, aby se při každé novele, která se týká munice, s níž pracuje 25 subjektů, všech 300 tisíc držitelů zbraní muselo učit nový zákon v oblasti, která se jich netýká.

Proč se jich netýká? Čím potom střílí…?

Držitelé civilních zbraní střílí střelivem. To jsou, lidově řečeno, náboje do kalibru 12,7 mm a v určitých případech až 20 mm, není-li ve střele přítomna aktivní náplň. Občané dále mohou používat v signálních zbraních signální světlice schváleného výrobního provedení, volně do 16 mm, a na povolení, v kategorii zbraní B pak do 26,5 mm. Vše, co je nad tyto ráže, je podle zákona označováno termínem munice. Do ní však patří i granáty a další vojenský materiál. S tím civilista prakticky vůbec nepracuje.

A jak to tedy bude s těmi brannými spolky?

Problematika branných spolků je velmi široká a oblast zbraní je pouze úzkým segmentem v jejich připravované činnosti. Tento segment by měl být řešen v nadstavbovém zákoně, který by reguloval nakládání se zbraněmi pro účely obrany státu a zajištění jeho bezpečnosti. V něm by se už neřešily civilní zbraně, které by měly zůstat v právní úpravě nového zákona o zbraních a střelivu.

V rámci zákona, který by řešil problematiku zbraní pro účely obrany státu a zajištění bezpečnosti, by jednu část měla tvořit úprava, která by dávala možnost použít k obraně státu a zajištění veřejného pořádku i zbraně, které by byly v držení soukromých osob. Je to taková možnost, jak by si stát mohl zajistit kapacity navíc od svých občanů. Aniž by za jejich nákup musel z rozpočtu platit.

Zatím je ten návrh pouze v jakýchsi tezích. Ještě neexistuje návrh paragrafového znění, takže je těžké diskutovat o tom, co v něm bude a jak to bude upraveno.